Mé ruce jemné okvetních lístků, tolik žádané jsou a přitom skrývají tajemství minulosti. Puchýře a mozoly a jejich bratři v krvy umytí, umíněně byjící do režného pytle plného písku, pro nic, pro život, pro vzdech a slzu na soli.
Další den a není již co skrývat, vše je pryč, a vše je stále ještě tady. Přišel čas meditací v pokoji vlastním uzavřený jen sám do sebe jako růže, než se její poupě rozvine, nebude-li usušeno. Je mi z toho těžko a těžce se mi i dýchá, je to snad pýcha, vždyť já nechtěl více než žít s druhou půlkou vlastního těla. Monádka značí cestu, ale neříká jak je těžké najíti tu druhou část, aby zapadla k té první.
Není nad meditace vkleče samuraje, meč položený na podlaze před sebou nechá po svém ostří rozbíhati paprsky měsíce a řeže je nemilosrdně na malé kousky dopadající na koberec. Těší se již na svou další oběť kdo jí bude, snad květina na louce, snad orchidej ve váze, snad já sám, nevím, nechci vědět a prsty zkoušející ostří zanechají na jeho povrchu další kapku krve, jako již tolikrát před tím.
Sním či bdím,či jen nechávám nadčlověka přijíti k mému stolu, abychom tak spolu mohli jíti bez pohnutí a promlouvati beze slov, pan Nietsche přidá se k nám spolu s Chan-Šanem, Lao-´C a všemi těmi kteří jednou již touto cestou šli. Je tak dlouhá jak by přesně měla býti a tolik dokáže ukázat v jediném okamžiku až se ti z toho zatočí hlava.
Není třeba bráti si pilulky na uklidněnou, jen náhražka zastírající mysl, a smysl pro rovnováhu a cit a pocit bolesti. Opakující se údery srdce znásobeny jsou údery do boxovacího pytle, a pumpa tlačí další várku krve do ran na kloubech, ještě není rudý, tak proč končit, proč nejít dál snad ještě několik kopů kolenem, a nártem nohy a bohy volat nebudu není proč toto je pouze můj vnitřní problém je jen na mně abych ho vyřešil, neučiním-li tak budu sám viný a vinu ponesu si při svém odsouzení. Hlavní soudce moje ruce třesoucí se neudržím více šálek čaje naplněný po okraj tekutinou voňavou a silnou. Jak jen někdo může takovou břečku pít, co dnes prodává se pod vznosným názvem Zlatý čaj, jen prach který procházel kolem lístků čajovníku a snad někdy zakusil co jsou to ruce česaček.
Není nad sladkost dračí krve upíjené z poháru drženého pod čerstvě otevřeným hrdlem, rudá, rudá jak slunce, jak červánky, jak tělo komety prorážející atmosféru nesoucí tak smrt, místo světla. A lidé vyhlížející z oken spáleni byli na popel Sodoma Gomora jen Lot a jeho žena měli možnost odejít, solný sloup a nikdy více pohled zpět.
