v zákonech.
I s ohledem na tuto skutečnost, je článek s názvem DÁRCI POLITICKÝCH STRAN JSOU ÚSPĚŠNÍ VE VEŘEJNÝCH ZAKÁZKÁCH. BĚHEM SEDMI LET JICH DESET TISÍC VYHRÁLI, UKÁZALA ANALÝZA.
Ačkoli jsem se snažil na stránkách tvůrce studie, jsem ji neobjevil, zato mi padla do oka část v angličtině nazvaná donors a supporters (v češtině pak dárci a podporovatelé), která obsahuje zajímavý seznam osob i společností, které činnost finančně podporují.
Seznam je dlouhý a mnohá jména nejsou neznámá a o to více mi pak schází detaily studie, kde bych se rád dozvěděl, kolik z uvedených „výherců“ je součástí i tohoto seznamu.
Co však ve stručném výtahu deníku iHNED bylo, je částka, resp. hodnota oněch vyhraných výběrových řízení, ta je 230.000.000.0000 Kč, tedy číslo které má tolik nul, že to mnozí z těch co z daného stavu profitují, přestali počítat.
Schází však údaje hlubší, například srovnání výše daru politické straně, či stranám vs. ekonomická výše objemu zakázek vyhraných v době volebního období apod. Je to škoda, protože by to mohl být dobrý základ novému zákonu s názvem
DÁŠ-LI, DOSTANEŠ.
Tento by mohl obsahovat například i ochranné prvky pro ty částky, které se dávají bokem a které sebelepší studie, placená Kainem i Ábelem, není schopná dohledat.
Paradoxem toho celého zůstává, že toto předplatné funguje. Funguje dlouho a intenzivně a nikdo to nepovažuje za protiprávní.
Naopak, ministr financí nakládá se státními penězi jako, kdyby byly jeho vlastní. Vlastně to nedělá, protože ty vlastní neutrácí, sahá raději do cizích kapes, vždyť se není čemu divit. Nejchudší z Čechů přiznal za loňský rok příjem pouhých 138.000.000 Kč, tedy zlomek skutečnosti, a přesto, že to všichni ví, nikoho to nepřekvapuje, naopak tleskají, jaký to je borec.
A co další?
Dekády protahované změny přístupu ke kouření, alkoholu a dalším, jsou jen ukázkami mnoha natažených dlaní. Trochu se divím, že poslanci místo rukou nezvedají váčky na dary, které by se mohly plnit rovnou na místě. Myslím, že by stát ušetřil spoustu času, protože platí
Nedáš, Nedostaneš.
A k tomu všemu si občas političtí ochotníci zahrají rádi divadlo, jako například pan předseda, pardon primátor města Plzně, volající po návratu Prazdroje do rukou plzeňských měšťanů. Že by se bál, že nový majitel nebude do nastavených rukou klást obolusy adekvátní výše? Kdo ví. Faktem však zůstává, že se jistě nikdo obchodu nebrání a najde-li Plzeň ve své bezedné a tak dobře politicky spravované pokladničce dostatečnou částku, může si pivovar koupit zpět.
A když ji nenajde, no tak ji vytříská z občanů, přeci jen ještě neplatíme za vzduch, a za vodu by se taky mohlo zvednout, přeci jen město na soutoku pěti řek je vlastně pouští, nemyslíte
P.S. Všimli jste si, že politici volají k návratu pivovaru do jejich rukou, ne občanů? Ti jsou jen sekundanty, na jejichž názoru nezáleží, nedávají totiž dost.