Prezidentská hra na smrt

Ačkoli jsem se chtěl vyhýbat tématu tak chytlavému, jako je prezident naší republiky, dokázal pan Miloš Zeman při jedné ze svých cest toto rozhodnutí zvrátit. Z návštěvy mezi vojáky vyplývá, že zabíjení je hra pro malé i velké.

Nepsat o prezidentovi stávajícím, ani minulém jsem se rozhodl z důvodu náhlých výkyvů čtenosti. Stačí totiž, aby se jméno jednoho, či druhého zmínilo a nejen, že stoupne návštěvnost, ale diskuze pod článkem jsou bojem dvou skupin podpůrců a odpůrců a přitom si neuvědomují, že je od sebe odlišuje jen jedno, jediné písmenko.

V každém případě návštěva prezidenta na vrtulníkové základně v Náměšti nad Oslavou, byla ještě tragičtější ukázkou státnosti, než běžné akce. Pan prezident, nikdy na vojně nebyl, díky modré knížce byl služby zproštěn a na vojáčky si tak hrál jen pravděpodobně, když byl malý. Mám trochu obavu, že se srdeční vadou to bude podobné, jako s prohlášením o výroku pana Peroutky. Pan Ovčáček si je jist, jen důkazy by mohly chybět. Věřím však, že s další 100.000,-Kč odměnou, se jistě nějaký poctivý nálezce najde.

Nejde mi o to, že pan prezident měl bundu vojenského střihu, ani o to že jeho pohyb na vojenské půdě hlídala ochranka, která si svými bleskovými pohyby nezadala s agentem 007, co mne však velice rozhořčilo, bylo vtipkování pana prezidenta a pana kancléře, kterému podáním přiznáním o nule, značně odtrnulo.

Ono totiž slovo „PAL“ je rozkazem. Čili povel "Na novináře pal", může mít z úst hlavy státu a vrchního velitele armády, stejné důsledky, jako v jiných zemích.

Je možné, že při hledání výroku pana Peroutky, přečetl pan prezident spoustu jiné literatury, kterou se při návštěvě motivoval. Je však možné že jej rozesmálo při jednání s Čínskými představiteli, jak zábavné bylo vystoupení na Náměstí míru. 

Ať je to tak, či onak, pan prezident opět potvrdil, že poslední volba hlavy státu byla lidmi pochopena správně. Nehledali totiž člověka, který by mohl republiku reprezentovat svými znalostmi, vstupováním, či inteligencí, ale bavič blízký lidu.

Stejně jako oni kouří. Stejně jako oni pije. Stejně jako oni vrávorá a opírajíce se o svou hůlku pronáší prázdné bonmoty, až je mi s podivem, proč na hradě ještě není zaměstnán autor Pivrnce, dalšího z oblíbených národních hrdinů.

V době kdy začala Ropná válka na blízkém východě, jsem dosahoval věku k odvodu do armády a ráno, když jsem ve čtyři snídal před odjezdem na pracoviště POLDI Kladno (kde jsem po škole nastoupil),  jsem slyšel ve zprávách v rozhlase následující zprávu:

"Při útoku bylo zabito padesát lidí a 20 vojáků"

Ačkoli od tohoto okamžiku uběhla již tři desetiletí, běhá mi opět mráz po zádech z toho, že vojáci nejsou považování za lidi.

Když jsem pak o rok později nastoupil svou Základní Vojenskou Službu v trvání 18 měsíců, věděl jsem, že se po tuto dobu budu nacházet na druhé straně. Kasárna ve Stříbře, kde jsem onen čas strávil, dnes již neexistují a parketové podlahy, které se každý den leštily, také ne. Co však zůstalo, byla vzpomínka na mocenskou převahu starých nad bažanty a gum a lampasáků a dalších. Slovo člověk skutečně do slovníku vojáka nepatřilo, na rozdíl od vulgarit, které na všech úrovních, sloužili ke komunikaci.

Dělat si legraci z povelu PAL, je známkou demence a vypadá to, že se jedná o chorobu nakažlivou, protože stejně hloupě se chová i hradní kancléř, pan Mlynář.

I když vím, že ani jeden ze zmiňovaných pánů si tento článek nepřečte, chci jim sdělit, že smrt a válka, nejsou srandou k popukání, jak ukazují některé komedie z vojenského prostředí, jsou to dvojčata, kde jedno nejde světem bez druhého.

P.S. den po napsání článku byli zabiti turisté na pláži v Tunisu, majitel továrny ve Francii, a mnoho dalších nevinných lidí po celém světě.