Život a Žízeň

Zeptáte-li se 100 lidí na otázku, co je život, dostanete 100 odpovědí. Zeptáte-li se stejného množství, co je žízeň, dostanete jich pravděpodobně maximálně pět. Právě tato mnohostrannost, či nevyváženost, mne láká a vychutnávám si možnost promlouvat k lidem, ať jsou to studenti, senior manažeři, či politici. V principu je to totiž jedno, důležité je jsou-li ochotni naslouchat a diskutovat, či nikoliv.

Cením si možnosti, když mohu promlouvat k jiným lidem, ale ještě více si cením možnosti diskuze, kterou tímto krokem vzbudíme.

Ve své práci jsem mnoho let měl možnost promlouvat ke svým kolegům a zaměstnavatelům, ale i ke klientům. Ve svém psaní, jsem od 90 let promlouval k lidem majícím zájem o moderní technologie a přes 2.000 publikovaných článků na dalších serverech mi pomohlo, najít si k lidem cestu.

Dnes obě metody - psaní a mluvení kombinuji. Nemluvím však ke svému zaměstnavateli, ale k lidem, které nerozděluji na skupiny a podskupiny a jednám s nimi na jedné úrovni. Ano občas je třeba změnit slovník a to ve smyslu přizpůsobení se danému publiku, ale cíle i myšlenky prezentované jsou shodné.

Svůj slovník na rozdíl od prezidenta neobohacuji vulgarismy a nevidím důvodu urážet všechny, kteří mají chuť získat odpovědi na své otázky, či smýšlejí odlišně, právě naopak, snažím se stále vnímat a učit se od druhých.

Ve čtvrtek jsem měl možnost přednášet členům Klubu Mladých Logistiků při Vysoké Škole Ekonomické v Praze.

VŠE nebyla první vysokou školou, která mne požádala o přednášku na téma LOGISTICKÁ PRAXE, ale byla první, která mne motivovala před samotnou přednáškou i e-mailem s následujícím textem.

Vazeny pane Rada,

blahopreji k mimoradnemu uspechu. Svoji prednaskou na VSE se zaradite do privilegovaneho okruhu lidi, kteri maji moznost ovlivnovat mysleni studentu nejvehlasnejsi ekonomicke univerzity v Ceske republice, kteri budou ovlivnovat system Nasi zeme v nasledujicim pul stoleti.

Zaradite se tak po bok jmen jako Vaclav Klaus, Andrej Babis, Martin Roman a dalsich prednich ceskych osobnosti.

Preji prijemnou pripravu a tesim se na Vasi prednasku

Pravidelní čtenáři mého blogu jistě chápou dilema, které nastalo, když jsem si řádky přečetl. Vyjmenovaní lidé nejsou mým vzorem a svými činy a svou prací nemám zájem jim býti ani podobný a přesto mohu, na půdě této univerzity sdělovat stejným posluchačům jako moji předchůdci své myšlenky a dělit se o zkušenosti, které jsem v univerzitě života získal.

Co mne však při každé přednášce pořádané v tuzemsku a to nejen na akademické půdě překvapí, je skutečnost, jak málo lidí se odváží před ostatními lidmi v publiku, položit dotaz. Na VŠE byla sice situace o něco málo lepší, ale i přesto většina studentů neměla žádný dotaz ani k více než 600 fotografií a následným videům, či vzorkům materiálu, které jsem v rámci přednášky použil.

Po skončení samotné přednášky, jsem pak v úzké skupině několika členů, otevřeli téma zcela odlišné, téma výuky a stylu, jakým se i na takto známé univerzitě vyučuje.

Z reakce posluchačů, kteří jsou zároveň studenty, vyplynulo, že diskuze nepatří ani na této škole k nástrojům, které by vyučující používali ve vzdělávacím procesu, právě naopak, často je otázka prezentována jako známka hlouposti a tázající se stane terčem výsměchu vyučujícího.

Lidé, s nimiž jsem hovořil, se často narodili až řadu let po konci existence Československé Socialistické Republiky, a i přesto sami argumentují "strachem se zeptat". Na rozdíl od svých rodičů se však jedná o strach zděděný, ne nucený a podložený a proto si myslím, že je možné jej odstranit.

Důležitým krokem v tomto procesu je však změna školního systému využívaného na všech stupních. Učit se musí i samotní učitelé, možná ne své předměty, ale to jak mají své znalosti předávat dál. Monotónní hodinové monology zakončené větou "a zbytek si přečtěte na stránkách 34-36" jsou špatné a je třeba je změnit.

Do škol musí přijít diskuze bez ohledu na téma, děti, studenti, ale i učitelé se musí naučit mluvit k ostatním bez strachu, že za chybu budou potrestání výsměchem.

Nemyslím, že se všichni musí stát mluvčími, naopak doufám, že se tak nestane, protože po zprofanování funkce MANAŽER, nám pan Ovčáček ukazuje dehonestaci funkce MLUVČÍho a to v celém jejím rozsahu. 

K dosažení výše uvedené změny nepomohou ani interaktivní tabule ve školách, ani tablety rozdané mezi žáky a učitele a kupodivu ani honosné tituly skvoucí se na vizitkách a tabulkách vyučujících a následně absolventů, dopomůže k tomu jen a pouze změna přístupu všech zúčastněných a to včetně těch, kteří o nových smerech našeho školství rozhodují.