Krabice v polích

Před více než deseti lety jsem si uvědomil, že Plzeň je jedním z mála měst, kde se manažeři hrnou na pole. Ano práce na polích je v Plzni velice žádaná a s ohledem na průmyslovou minulost města se může zdát že jde o systémovou změnu, ovšem jen do okamžiku než doplníte že se jedná o Pole Borská.

Jedna z prvních a nejúspěšnějších průmyslových zón republiky, Borská Pole, se znovu a znovu dostávají na přední žebříčky zájmu o pracovní pozice. Některé budovy mění majitele, jiné rostou a další, pro další již není téměř místo a tak se developeři předhánění jaký další kus pole, louky, či lesa by zabrali.

Vždyť průmysl nás živí. Vždyť průmysl je nástěnka České republiky, naši inženýři a konstruktéři.....

Probuďme se, nejsou léta padesátá, ani šedesátá, ani doba socialismu, která i když nepravdivě informovala o naší technické a technologické vyspělosti. No a konečně není ani doba porevoluční, která generovala (sice jen krátkodobě) zájem, aby špičkové mozky dělaly v tuzemsku špičkové projekty.

To vše je pryč. Zůstala jen doba manuálních pracovníků, montoven a skladů, které přebírají zbytky a vrácené zboží ze zbytku Evropy (a často i světa), aby je (po jejich přebalení) umístily dál, nejlépe na tuzemský trh. K tomu, aby se tak mohlo dít, napomáhají právě krabice v polích.

Měl jsem možnost, stejně jako mnoho let předtím, se zúčastnit významné logistické konference konané na území ČR. Stejně jako každý rok dostali své místo i developeři průmyslových nemovitostí a lidé, jejichž zaměstnavatelé stojí za všemi těmi halami a výrobními závody umísťovanými na hranicích měst a rozrůstajícími se dále do vnitrozemí jako letokruhy, či spíše parazitické houby.

U stolu seděli zástupci senior managementu tří z pěti největších hráčů a diskuze se vedla v pozitivním tónu růstu, investic, změn (překupů) na tuzemském realitním trhu. Opomenut nezůstal ani největší letošní úlovek v podobě internetového prodejce, kterému sice nevyšel obchod u Brna, ale u Pražského letiště již krásně pučí.

Po minutách chvály růstu mi to nedalo a jako každý rok jsem se i letos zeptal na důvod proč se namísto Greenfields nevyužívají Brownfields. Kromě obligatorních odpovědí typu - náklady, čištění, vhodnost, infrastruktura a databáze Czechinvest, však padla ze strany jednoho z komentujících na doplňující otázku: „Jak bude naloženo s jimi budovanými greenfields po skončení jejich životnosti odpověď?“, která jasně deklaruje důvod současného stavu.

Jeden ze tří manažerů u stolu, zástupce největšího tuzemského hráče, jasně odpověděl slovy

"Co bude potom, mně nezajímá"

A tím mi jasně shrnul i celou diskuzi a to i přesto, že zbývající dva se nejen k otázce brownfields vyjádřili, ale jejich společnosti, již mají za sebou i první výsledky, které ač „neočekávaně“, mají velmi dobrá čísla.

 Přístup "Po mně potopa" je totiž důvodem směřování naší republiky a v globálním hledisku i celého světa. Mnoho těch, kteří svému zisku vděčí za největší znečištění, totiž přistupují k věcem stejně. Udržitelnost (Sustainability) totiž zůstává jen krásným a povinným heslem na marketingových materiálech ale ve skutečnosti, je to aspekt, k jehož uplatňování schází jakákoli vůle.

Politici a státní úředníci vesele tleskají každé nové továrně postavené na zelené louce i nesmyslům deklarovaným investorem o počtu zaměstnaných občanů dané obce či města. Důležitý je krátkodobý zisk těch co rozhodují a dlouhodobý zisk těch co staví, to že se naše republika stala montovnou je známo, že se však stává jednou velkou výrobní halou, kde zelené budou jen nápisy na zdech a hesla typu Mladí mají zelenou, je bezpředmětné, protože heslo Co je doma to se počítá lze uplatnit jen v krátkém období pobytu u moci.

Po absolvování plzeňského maratonu celu situaci dobře popsal jeden z běžců. Start na univerzitě byl dobrý. Běh mezi plechovými kostkami v průmyslové zoně, byl už jen deprimujícím zážitkem.

Na závěr ještě jedna myšlenka z diskuze. Všichni tři účastníci se shodli, že po nečekaném boomu výstavby je nyní čas na úklid.

Jen pro zamyšlení, kdo z Vás uklízí jen jednou za 20 let?